Partneři sekce:

Funkcionalismus a energeticky úsporné stavění na příkladu vily Tugendhat

Funkcionalismus a energeticky úsporné stavění na příkladu vily Tugendhat

Udržitelný rozvoj je bez nadsázky novým pokusem o stanovení celospolečensky přijatelného světového názoru a z něj odvozených ideálů. Můžeme jej chápat jako nový životní sloh? A jak blízko má k ideálům modernistické architektury? Dnes je to opět věda, která ještě podstatněji než ve 30. letech ovlivňuje vzhled staveb.

Nepozorovaný souběh dvou myšlenkových proudů

Od svých začátků ve 30. letech 20. století až do současných modifikací představuje mezinárodní styl, řečeno slovníkem dneška, jakousi light variantu funkcionalismu. Nenásleduje sice jeho puristickou radikalitu architektonické formy, zachovává ale většinu myšlenkových principů, které moderní hnutí přineslo. Jednoduchost výrazu, preference skeletových konstrukcí, modulární systémy, výrazný podíl prefabrikace a nejnovější syntetické materiály jsou projevy určitého tvůrčího přístupu, který nikoliv neprávem pokládáme zde ve střední Evropě, stejně jako na většině planety, za průvodní jev a dost možná i jednu z klíčových příčin diskutovaného fenoménu globalizace. V každém případě dosud významně určuje podobu našeho vystavěného prostředí.  

Dále, chápeme-li ideu udržitelného rozvoje jako artikulaci vztahu soudobé globalizované společnosti k životnímu prostředí v jeho rozmanitosti a také v jeho časové perspektivě, je možné uvést řadu instrumentů, kterými je tato idea v oblasti stavebnictví a stavební kultury prosazována. Kromě šetrného přístupu k těžbě přírodních zdrojů a podpory výroby nezávadných stavebních hmot a technologií se na vzhledu i struktuře budov nejvíce projevuje trend energeticky šetrného stavění. Tento směr v posledních letech prudce nabývá na významu a podle posledního vývoje mu pravděpodobně bude patřit přinejmenším následující desetiletí. Uveďme hned na začátku, že zde v žádném případě nechceme tento veskrze rozumně motivovaný a dnes v jistém smyslu i nezbytný vývojový směr zpochybňovat. Chceme spíše mapovat jeho celkový vliv na kulturu stavění a jeho slučitelnost s tisíciletou stavební tradicí v evropském kulturním prostoru, která se doposud tématy vlivu staveb na přírodní prostředí zabývala okrajově nebo je dokonce zcela ignorovala.

Záměrně zde užíváme pojem stavební kultura, který je poněkud jinak ohraničen než dnes již klasická distinkce pojmů „architektura“ a „stavění“, které se odlišují přítomností, respektive absencí vyššího (uměleckého) záměru nad rámec prosté účelovosti. Nejde nám totiž jen o kvalitu architektury, jako stavebního umění vysoké úrovně, ale také o kvalitu veškerého člověkem vytvořeného životního prostředí. Právě ve druhé uvedené oblasti vidíme nejvíce hegemonii plošných změn, které během krátké doby několika posledních let přinesly na jedné straně ekonomické úspory, současně ale rychle a s podivnou bezstarostností proměňují tvář většiny sídel. Mezinárodní styl i udržitelný rozvoj jsou tedy významnými faktory současné stavební kultury. Tyto na první pohled odlišné až protikladné myšlenkové proudy však ve svém jádru skrývají překvapivou konvergenci základních principů a vzbuzují nečekanou naději na jejich větší soulad.

Překvapivá jednoduchost luxusní vily - rekonstrukce původního interiéru.  (Foto Josef Chybík, 2012)

Překvapivá jednoduchost luxusní vily – rekonstrukce původního interiéru. (Foto Josef Chybík, 2012)

Vědecký funkcionalismus jako předobraz udržitelného rozvoje?

Funkcionalismus představoval v dějinách architektury přelomový okamžik, od kterého měla být forma staveb určována výhradně jejich funkčností a nikoli formami převzatými z minulosti. Takto alespoň funkcionalismus sám sebe prezentoval navenek a takto také jednotliví architekti zdůvodňovali své často převratné návrhy. Architektonická forma měla být napříště odvozována z vědecky poznávané funkce, čímž se architektura přibližovala dobové eskalaci racionálního pozitivismu způsobené překotným uplatněním a úspěchy nových technických vynálezů a současně se distancovala od umělecky založené akademické tradice. Tímto návratem mezi „pokrokové obory“ získala architektura nové sebevědomí vedoucí k její širší společenské angažovanosti a ke snaze o tvorbu celého životního stylu nad rámec tvorby budov a sídel. Naopak tisíciletou tradicí obtěžkané umění se stávalo zdánlivě zbytečným. Ostře vystupující avantgarda 20. let 20. století získala odůvodnění pro své nyní již demonstrativní pohrdání klasickou tradicí. Například programový text Karla Teigeho z roku 1925 prohlašuje, že „ ‚umění‘ samo je pro nás bez ceny,… ‚umění‘ a ‚umělci‘ pozbývají dnes prostě raison d’être1. “

Tento příklon k vědě jako k nově objevenému prvotnímu zdroji architektonické tvorby byl úzce spojen se způsobem, jakým vědu využívala tehdejší politika pro nové stanovení celospolečenských cílů. Tato afinita vedla k politizaci architektury, která byla před několika desetiletími ještě výhradně uměleckým oborem. Utopické plány restrukturalizace celé společnosti inženýrským způsobem vznikaly téměř na celém světě. Za všechny uveďme v českém prostředí knihu Karla Teigeho Nejmenší byt (1932), práci Jiřího Krohy Sociologický fragment bydlení (1932), ve Francii Le Corbusierův Plan Voisin (1925), v USA Broadacre City F. L. Wrighta (od 30. let) a v Sovětském svazu El Lisitzkého mrakodrapy (raná 20. léta). Málokterý avantgardní architekt zachoval odstup od nekritického idealismu 20. let následovaného ve 30. letech obvykle deziluzí z reálné podoby levicové politiky.  

Zde nacházíme podstatné pojítko s dnešní situací, kdy je to opět věda, která prostřednictvím pokročilých znalostí oborů přírodních věd a z nich především fyziky, a také zákonitostí vnitřního i vnějšího klimatu, ještě podstatněji než ve 30. letech ovlivňuje vzhled nových i rekonstruovaných staveb. V již citované stati z roku 1925 Teige také napsal, že konstruktivismus  není „dalším uměleckým –ismem“, ale novým nadčasovým způsobem práce, jehož povaha je nejlépe vystižena samotnou etymologií jeho názvu, odkazujícího ke konstrukci jakéhokoliv díla z jednotlivých elementů. Architekti na začátku 21. století zažívají pod tlakem rychle rostoucího množství technických a ekonomických determinant své navrhování jako „konstrukci“ výslednice těchto vlivů. To pochopitelně vede k relativnímu zmenšení rozdílu, který architekturu odlišuje od pouhého stavění a mnozí by tak dnes asi potvrdili Teigeho slova, že „při konstruktivismu nelze mysliti na umění“. Pozdní funkcionalismus se ve své teorii od funkcionalismu raného značně odlišoval. Česká avantgarda v průběhu 30. let začala integrovat dosud opomíjený sociologicky popisný pohled na společnost oproti původnímu jednosměrnému sociálnímu inženýrství. Teige po roce 1935 uznal námitky ze strany emocionálního funkcionalismu a sám hovořil například o „psychickém indexu“ všech životních procesů. Tím začal původně ryze scientistický názor avantgardy opět získávat rovnováhu.

Hnací jednotka ve strojovně vzduchotechniky  (Foto Josef Chybík, 2012)

Hnací jednotka ve strojovně vzduchotechniky (Foto Josef Chybík, 2012)

Udržitelný rozvoj jako nový „životní sloh“

Udržitelný rozvoj je bez nadsázky novým pokusem o stanovení celospolečensky přijatelného světového názoru a z něj odvozených ideálů. Po skepsi, kterou přineslo 20. století vůči náboženství i vůči osvícenské racionalitě, představuje jednu z mála všeobecně přijatelných myšlenkových platforem. Vznik a prudký rozvoj tohoto diskurzu je úzce vázán na ekonomickou a ekologickou situaci 70. let 20. století, kdy hrozilo vyčerpání klíčových energetických zdrojů v kombinaci s doposud nejvyšší dosaženou úrovní produkce environmentálně škodlivých látek. Celá teorie udržitelného rozvoje byla dále rozvíjena a v průběhu 80. let připomínkována především s ohledem na podceňování sociální složky (jinak také tzv. „sociálního pilíře“) této koncepce. Dodnes užívaná definice udržitelného rozvoje pocházející z roku 1987 tuto nerovnováhu pro svou všeobecnost nijak nezměnila.

Povaha teorie udržitelného rozvoje je paradoxní, což je způsobeno enormní rozpínavostí tohoto diskurzu. Ten působí jako množina, která do sebe zahrnuje stále rostoucí množství stále vágněji definovaných entit, až nakonec obsahuje téměř vše, ovšem ve velmi nekonkrétní podobě. Často chybí provázanost těchto entit mezi sebou navzájem. Příkladem může být snaha o udržitelné dopravní prostředky současně s politikou územního rozvoje vedoucí ke stále větší potřebě individuální dopravy. Málokterý produkt se dnes zdráhá deklarovat svou udržitelnost doloženou některým pečlivě zvoleným parametrem. Současně si však nikdy nemůžeme být jisti, zda některý vedlejší účinek jeho fungování nebo nezapočítaný náklad na jeho výrobu či provoz, který nám v zájmu jeho prodejnosti zůstal utajen, neznamená jeho faktickou ekvivalenci se staršími „neudržitelnými“ prvky. Zde mohou být příkladem fotovoltaické panely, které ve starších technologických generacích nevyprodukovaly za dobu své životnosti tolik energie, kolik jí bylo spotřebováno pro jejich výrobu2.

Zjišťujeme, že není-li v takto širokém poli souvislostí dostatek osobní vůle konajícího subjektu tyto souvislosti vidět, je každý nový pokus o uzákonění environmentálně odpovědného jednání provázen přímo úměrně rostoucím množstvím možností, jak tuto udržitelnost reálně obejít nebo ignorovat. Vůle jedince k (environmentální) odpovědnosti je založena na jeho svobodném rozhodnutí a není vynutitelná vnější zákonnou normou. Tato vůle je osobní kvalitou založenou na výchově a vzdělanosti a je tak nepochybně součástí třetího, bez nadsázky nejvíce podceňovaného pilíře udržitelného rozvoje, kterým je pilíř sociální. Udržitelnost se na začátku 21. století v určitém smyslu stává novým „životním slohem“ a je tak analogií již zmíněné situace ve 20. letech 20. století, kdy se měla věda stát novým zdrojem pro organizaci lidského života.

Vila Tugendhat, Brno, ČR (autor: Ludwig Mies van der Rohe, 1930) - celkový pohled. (Foto Josef Chybík, 2012)

Vila Tugendhat, Brno, ČR (autor: Ludwig Mies van der Rohe, 1930) – celkový pohled. (Foto Josef Chybík, 2012)

Vztah architektury a udržitelného rozvoje – případová studie vily Tugendhat

Vila Tugendhat architekta Miese van der Rohe je jednou z ikonických staveb světového funkcionalismu a současně v ní díky racionalitě tohoto směru lze nalézt řadu pojítek s trendem udržitelnosti. Předpokládáme u čtenáře základní znalost této stavby. Na tuto mimořádnou architektonickou památku můžeme s jistým odstupem také neotřele nahlížet prizmatem současných požadavků na energeticky úsporné budovy. Lze v ní nalézat dosud málo prezentované souvislosti, které v době její výstavby přispěly k optimalizaci návrhu. Zkoumání z hledisek funkčnosti a udržitelnosti začínáme posouzením reakce stavby na topografii stavebního pozemku. Zasazení vily do svahu umožňuje prostorové rozvinutí jednotlivých funkčních částí domu. Nejnižší hospodářsko-technické podlaží svým umístěním pod terén zajišťuje příznivé podmínky pro některé hospodářské funkce domu (gravitační shoz paliva do uhelny, sklad na ovoce). Takové rozmístění jednotlivých funkcí odpovídá logice některých dnešních energeticky úsporných domů, ve skutečnosti však nebylo novinkou ani v době ukončení výstavby vily, tedy v roce 1930. Na rozdíl od mnoha energeticky úsporných staveb ale vila nerezignuje na snahu o architektonický výraz ani u severní uliční fasády, kde prostor mezi obytnou částí a garáží vytváří architektonicky rámovaný průhled na zahradu a město.

Velký podíl prosklených ploch na osluněné straně budovy umožňuje tepelné zisky ze slunečního záření. V kombinaci s nastavitelným zastíněním a velkoplošnými posuvnými okny je také eliminováno přehřívání vnitřního prostoru při silném oslunění. Takové pojetí je v principu naprosto současné, a ve značné míře bylo novinkou a přínosem funkcionalismu 20. let. V Brně bylo uplatněno již u Zemanovy kavárny navržené architektem Bohuslavem Fuchsem, která byla otevřena v roce 1926.  Historizující architektura ještě na začátku 20. století neprojevovala velký ohled na orientaci staveb vůči světovým stranám a oslunění bylo možná až náhodným vedlejším následkem urbanistické kompozice. V případě luxusní stavby vily Tugendhat nebyla problematika solárních energetických zisků pravděpodobně vůbec uvažována a prioritou bylo dobré přirozené osvětlení v kombinaci s výhledem. Zastínění bylo pouze kompenzací přehřívání a nikoliv nástrojem optimalizace energetické bilance budovy.

Vila je vybavena velmi vyspělým ventilačním systémem, který je přes rozdíl více než osmi dekád srovnatelný se systémy v dnešních energeticky úsporných domech. V obytných prostorech je rozváděn vzduch, který je připravován ve strojovně průchodem přes olejový (odstranění prachu) a pilinový (odstranění zápachu z oleje) filtr. V letních obdobích je možné vzduch ochlazovat a zvlhčovat průchodem přes vodní sprchu. V zimním období je naopak ohříván průchodem přes dvojitý tepelný výměník, což byl hlavní způsob vytápění vily. Trubková topná tělesa v obytném prostoru byla pouze prevencí kondenzace vodní páry na vnitřní ploše zasklení. Jedinou odlišností od současného energeticky šetrného standardu je absence tepelného výměníku na odváděném vzduchu pro rekuperaci. Takto technicky a materiálně pojatý výklad architektury vily však velmi dobře a nadčasově doplňuje architektovo pojetí, ve kterém Miesovi šlo o uskutečnění prostorové koncepce, která vycházela z jeho platónsky a heroicky chápaného architektonického ideálu. Příčinou rozporu není nevhodnost volby této stavby pro případovou studii, pouze se zde názorně ukazuje všeobecné napětí mezi účelovostí a estetikou architektury.

Na první pohled se zdá, že tímto výčtem jsou prvky udržitelnosti ve vile Tugendhat vyčerpány. I v tomto dojmu nacházíme cennou informaci o našem aktuálním porozumění podstatě udržitelnosti. Přesto však spatřujeme ještě jeden zásadní aspekt. Tato podstatná informace je ukryta nikoli v materiální podstatě stavby, jak bychom asi po technickém výčtu očekávali, nýbrž v historii jejího vzniku a v postojích jejích stavebníků. Manželé Tugendhatovi usilovali o stavbu jednoduchého moderního domu. Takové rozhodnutí bylo překročením hranic své doby, ve které velmi movití lidé, jakými Tugendhatovi bezpochyby byli, stáli takříkajíc před nutností zbudovat své rodinné sídlo demonstrativním způsobem, který dostatečně jasně ukazoval jejich ekonomický potenciál prostřednictvím mnoha forem toho, co tehdejší vkus pokládal za luxusní. Ve stejném desetiletí bylo v Brně vybudováno hned několik obdobně nákladných vil pro rodiny místních průmyslníků a můžeme tak srovnat jejich pojetí kvality s pojetím vily Tugendhat. Ze srovnání se soudobým (stereo)typem vyplývá jasná a jednoznačná rezignace na většinu dosavadních forem luxusu. Obytný prostor domu má menší kubaturu a i když jsou použity luxusní materiály, nezaujmou nás svým velkým množstvím, ale spíše dovedným zpracováním a logickým včleněním do kompozice celé stavby. Nelze říci, že stavba byla levnější než obdobná reprezentativní sídla. Ale tyto prostředky byly vynaloženy spíše skrytým a nedemonstrativním způsobem, aby zvyšovaly uživatelskou kvalitu tohoto domu bez opulence typické pro elity tehdejší doby. Kvalita jistě spočívala v užití nejnovějších technických vynálezů (řízené větrání s filtrací vzduchu, posuvná prosklená stěna, technické využití dešťové vody apod.). Spočívala však také v cílené logičnosti a přehlednosti prostorového uspořádání a ve velikosti jednotlivých prostorů, která byla úměrná právě jejich účelu.

Byl to okamžik, kdy se velmi movitý stavebník sám dobrovolně rozhodl pro omezení své prostorové a materiálové extenze pod hranici svých reálných ekonomických možností. Manželé Tugendhatovi ani později tohoto pojetí nelitovali a dům v dobových médiích bránili argumentační silou, která byla srovnatelná s argumentacemi samotného autora. V tom se jejich záměr protnul se záměrem Miesovým, který usiloval o prezentaci ducha skrze formování hmoty. Pravděpodobně ne náhodou syn stavebníků vily Ernst (*1930) po několika dětských letech strávených v tomto průzračně logickém prostoru dospěl ve filosofa světového jména. Nacházíme-li na příkladu vily Tugendhat v něčem předzvěst rozvinuté teorie udržitelnosti, pak je to v tomto aspektu dobrovolného přijetí určitého limitu. Sami stavebníci v průběhu času zjistili, že jim tato volba umožnila prostor domu zažívat kvalitněji a tedy vlastně lépe, než kdyby žili v extenzivně pojatém reprezentativním sídle.

Na tomto místě učiňme poznámku, že je-li toto teoretickou esencí udržitelného ­přístupu, konstatujeme její velmi malé užití v sou­dobém diskurzu o udržitelném rozvoji, potažmo i o energeticky úsporném stavění. Obvyklý restriktivní způsob „uskutečňování udržitelnosti“ založený na kvantifikovaných limitech spotřeby surovin ­respektive produkce škodlivin, jaksi mimochodem vynechává celou gigantickou a dosud velmi málo probádanou oblast, která udržitelný přístup chápe jako cestu od dobrého k lepšímu a nikoliv jako „utahování opasků“.

Posuvná skleněná stěna v obývacím pokoji a mechanismus zastínění  (Foto Josef Chybík, 2012)

Posuvná skleněná stěna v obývacím pokoji a mechanismus zastínění (Foto Josef Chybík, 2012)

Výhled z vily Tugendhat

Na závěr tohoto pokusu o komplexní pohled na souvislost mezi dvěma velmi strukturovanými tematickými okruhy můžeme i s pomocí zkušenosti z vily Tugendhat nastínit určitou vývojovou možnost. Některé poznatky získané z dříve proběhnuvšího pozdního funkcionalismu anticipují možný budoucí vývoj v oblasti energeticky úsporného stavění, které je instrumentem trvale udržitelného rozvoje v oblasti vystavěného prostředí. Byl-li původně téměř výhradně vědecký funkcionalismus 20. let nezvratnými okolnostmi přinucen uznat existenci a význam neviditelných a nehmotných potřeb a projevů lidské duše, je možné, že tento proces proběhne i v rámci udržitelného rozvoje.

Bude-li tento příště veden nejen snahou o úsporu peněz a přírodních zdrojů, objeví obrovské možnosti a vliv udržitelné péče o lidskou duši. K té jistě patří identitotvorná funkce individuálního architektonického výrazu i respekt k místní řemeslné tradici, které se v nynější době rychle ztrácejí pod unifikovaným pláštěm několika málo certifikovaných stavebních technologií. Poučná při tomto hledání vyšších hodnot může být i zkušenost vily, která zanedlouho oslaví 100. narozeniny. Není tedy přehnané tvrdit, že památka světového kulturního dědictví vila Tugendhat je překvapivě milníkem také na cestě k udržitelnému rozvoji. I když se v době svého vzniku nemohla hlásit k tehdy ještě neexistujícímu směru energeticky úsporného stavění, zahrnuje ve svém technickém řešení řadu principů, kterými se v současnosti vyznačují kvalitní a zároveň energeticky šetrné domy. Je cenným dokladem vyspělé technické kultury meziválečného Československa.

Poznámky:  
1 – tj. doslova „důvod k bytí“ – překl. aut.
2 – srov. např. de Wild-Scholten (Mariska), M.J., Energy payback time and carbon footprint of commercial photovoltaic systems, Solar Energy Materials and Solar Cells, Volume 119, December 2013, Pages 296-305, ISSN 0927-0248, http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0927024813004455)

Ing. arch. Jan Obrtlík (*1981),
architekt, doktorand Fakulty architektury VUT v Brně v oboru teorie a historie architektury. Zabývá se mj. teorií a historií moderní sakrální architektury.
Prof. Ing. Josef Chybík, CSc. (*1952),
pedagog na Fakultě architektury a Fakultě stavební VUT v Brně. Děkan Fakulty architektury v letech 2000-2006 a 2010-2014. Zabývá se konstrukcemi pozemních staveb, netradičními stavebními technologiemi a stavební tepelnou technikou.

Zapsáním vily na seznam světového kulturního dědictví UNESCO v roce 2001 začala složitá fáze stavebního průzkumu a plánování rekonstrukce. Restaurační práce byly řízeny mezinárodní komisí odborníků, jíž předsedali restaurátor Ivo Hammer a historička umění Daniela Hammer-Tugendhatová, nejmladší dcera původních investorů. Na základě téměř 150 originálních fotografií ze třicátých let mohly být co nejvěrněji napodobeny vestavby, nábytek, koupelnová keramika, spínače i další prvky. Při výběru vypínačů a zásuvek padla volba odborníků na klasické vypínače Berker, konkrétně Serie Glass a Serie 1930.

„Z historických dokumentů jsme věděli, že Mies van der Rohe použil otočné spínače se skleněným podkladem,“ říká Iveta Černá, která dohlížela na restaurační práce. Do všech reprezentačních a obytných prostor byly proto použity vypínače a zásuvky Berker Serie Glass, zatímco v hospodářských a kuchyňských prostorách našla uplatnění řada Berker Serie 1930. Historie spínačů Berker se začala psát již v roce 1919. Při jejich vývoji byl vždy kladen maximální důraz na kvalitu, design a nadčasovost. Od roku 2012 spadají vypínače Berker do portfolia společnosti Hager, působící na českém trhu v oblasti elektroinstalačních prvků, automatizace budov a systémů pro ukládání vedení pro bytovou i komerční sféru.   
Foto: Hager

TEXT: Jan Obrtlík, Josef Chybík
foto: Josef Chybík

Článek byl uveřejněn v .